Neúnavně hravý snílek Wes Anderson po Fantastickém panu Lišákovi tehdy podruhé ve své režisérské tvorbě osedlal žánr celovečerního animovaného filmu a natočil dystopickou pohádku o technologicky vyspělé lidské civilizaci, jež kvůli prevenci před zvířecí nákazou odsune všechny psy na nehostinný ostrov plný vlastních odpadků, špíny a porouchaných krámů a ponechá je svému osudu.
Režisérova pověstná hravost, nostalgický cit i společenské povědomí si za nekompromisní zemi a národ, jenž se pro takovou radikálnost rozhodl, nezvolil náhodně Japonce. Ve svém snímku jednak vzdává hold jím oblíbeným mistrům japonské kinematografie a po svém reflektuje střet tisícileté kulturní tradice s překotným společensko-technologickým vývojem, jednak se inspiroval příslovečnou japonskou disciplínou, fantazií, vynalézavostí i zálibou v přístrojích všeho druhu.
Do takovýchto kulis zasadil příběh ryzí lásky nejvěrnějšího zvířecího přítele a dítěte, neboť jejich společný svět je naivně čistý a zcela upřímný a jejich přátelské pouto ničím nerozdělitelné a naprosto imunní vůči všem nařízením, zákazům, výmyslům i nemocem dospělého světa.
V Andersonově až zběsile sekventovaném situačním střihu tak pulsuje dobrodružná tajná výprava 12letého chlapce na ostrov, aby zachránil svého psa i všechny jeho zvířecí parťáky, a humor a gagy střídá dojetí i pochmurné znepokojení nad vizí světa, v němž stále dominuje lidská sebestřednost a falešná pýcha, že jsme pány všeho tvorstva.
